Oslovil mě citát Elberta Hubbarda, který vystihuje podstatu toho, jak naložit s problémy: „Když vám život dává citrony, připravte si limonádu.“ A právě v tomto duchu jsem se snažila přistoupit k tomu, co mě potkalo (vizte tento článek).
Způsoby, jak se vypořádávám s nemocí
Když u mě v roce 20218 propukla poporodní psychóza, která byla předzvěstí dlouhodobé léčby s různými propady, mohla jsem se k ní postavit různým způsobem. Potřebovala jsem se s ní vypořádat, a protože mě do té doby vystihoval aktivní způsob života, snažila jsem se a snažím se dělat vše pro její zvládání.
Nastoupila jsem na psychoterapii, v níž jsem doteď, a užívám léky. Cítila jsem ale, že to není ono. Nestačilo mi to. Nechtěla jsem se omezovat pouze na svou osobu, ale měla jsem potřebu, aby můj příběh pomohl i ostatním. Když už se to stalo, tak ať z toho načerpá co největší množství lidí.
Stigma
Duševní onemocnění často provází stigma (pozor na ni, to je ta „divná“) a je ve společnosti tabu, což je skvělé podhoubí pro šíření různě mylných informací a předsudků vůči lidem s psychiatrickými problémy. To jsem si dobře uvědomovala, a proto jsem se snažila dát lidem nahlédnout do svého života.
V rámci osvětového zápalu jsem založila FB skupinu s názvem Mléčný mozek. Uveřejňovala jsem zde tematicky zaměřené příspěvky. Díky tomu si udělala řada mých známých představu o tom, co jsem prožívala.
Ovlivněna manickou fází svého onemocnění, měla jsem s osvětovými aktivitami velké plány. Ty se však postupně rozplývaly, když jsem bojovala s nedostatkem energie. Nicméně i tak jsem zvládla udělat na poli prevence pár kroků.
Napůl terapeutický efekt mělo sepsání mé zkušenosti do krátkého příběhu, který jsem publikovala ve sborníku Kouzelný klíč, což je kniha, kam přispívají pacienti a pracovníci z psychiatrických oddělení. Podobný příběh jsem publikovala i v knize Od poporodní deprese k sebepoznání.
Úsměv mámy
Brzy jsem se napojila na začínající organizace Úsměv mámy, která byla založená, aby pomáhala prostřednictvím peer dobrovolnic ostatním maminkám, které po porodu potkaly nějaké těžkosti. Tato neziskovka byla rozjetá více než mé projekty, tak nemělo smysl v nich pokračovat samostatně a připojila jsem se k organizaci.
V rámci organizace jsem se setkala s nadšenými maminkami/hrdinkami, které se nebály sdílet své těžkosti s ostatními. I já chtěla svým osudem pomoci jiným maminkám. Zúčastnila jsem se tedy několika brněnských podpůrných setkáních v rodinném centru, kde jsem se podělila o své zkušenosti.
Využila jsem i své odbornosti a napsala pro organizaci několik populárně naučných článků o poporodní psychóze. Dvakrát jsem vystoupila na konferenci, kde jsem prezentovala svůj příběh. Poskytla jsem i rozhovory do online novin, zkrátka se snažila využívat příležitostí, které se naskytly.
Jak to mám teď
Vzhledem k tomu, že veškerou práci jsem vykonávala jako dobrovolnice ve svém volném čase a bojovala jsem se silnou únavou, musela jsem zvažovat, do jakých aktivit budu investovat svou energii. Svou roli sehrál velký posun organizace Úsměv mámy a rozšíření její základny – čím dál více maminek bylo ochotných mluvit o svých trablech a já si nepřipadala nenahraditelná.
Když jsem se zamyslela nad obsahem svých facebookových stránek, došlo mi, že jsem se po nějaké době obsahově vyčerpala a že se nechci celý život vracet ke svému onemocnění, udělat z něj středobod svého vesmíru.
Vědomě jsem se rozhodla, že svůj čas a energii nasměruji jinam – do naší farnosti a také do těchto stránek.
Jsem žena s křížem nadnášeným vírou. Předávám své zkušenosti všem, kteří v životě s něčím bojují anebo hledají inspiraci na život s vírou. Více o mně v mém příběhu 🙂