Usměvavá, obklopená houfem dětí, s talentem všimnout si nových tváří ve farnosti, navázat s nimi kontakt a přizvat je do společenství. Taková je Vendula Kotlářová, manželka čerstvého jáhna, ke které také neodmyslitelně patří klávesy, na které doprovází mše.
Jaká byla Tvá reakce poté, co se Ti Tvůj manžel Vašek svěřil, že by se rád stal jáhnem?
U nás to byl spíš dlouhý vývoj cesty k jáhenství. Než jsme spolu začali chodit, chtěl být Vašek 3,5 let knězem. Když jsem se mu začala líbit, svěřil vše Bohu a P. Marii a čekal na mou odezvu, s tím, že si když tak podá přihlášku do semináře. 6, 5 let jsme spolu chodili, studoval policejní školu a při ní si vystudoval i teologii… a pak jsme se 13. 8. 2008 vzali v kostele ve Svitavách. Bydleli jsme 6 let v Holešově, manžel pracoval jako policista na policejní škole a už tam si pamatuji, že mi říkal, že má Bůh pro něj nachystané něco velkého, ale on neví, co to je.
Pak jsme se s dvěma malými dětmi přestěhovali do Tišnova a narodily se nám postupně ještě dvě děti. Manžel dojížděl do Blanska, kde pracoval ve výkonu policie – zástupce vedoucího oddělení pro trestní řízení. Zase mi občas řekl, že pro něj má Pán přichystané něco velkého, ale stále to není ono, co teď dělá. Nakonec ho systém policie dost zklamal a měl možnost přejít k soukromé firmě, kde dělal tzv. back office a přednášel. Pamatuji si, že mi říkal, že v kostele mu už nestačí být jen ministrantem, že by se chtěl rozvíjet více duchovně. Započal studium kanonického práva, ale zároveň ho začala lákat i jáhenská formace. Býval dost vytížený v práci a neměla jsem z jeho studia radost.
Jáhenství mi přišlo praktičtější, větší pomoc pro lidi i milostivější😊 do života, ale bála jsem se, že s jeho prací nepůjde skloubit. Nakonec jsme se rozhodli, že ukončí studium kanonického práva (Vašek se toho vzdal s těžkým srdcem) a započne jáhenskou formaci a budeme se modlit za poznání Boží vůle. Proto jsem dala oficiální souhlas k formaci, i když s velkými obavami, ale s pojistkou, že mám před sebou ještě jednu volbu souhlasu či nesouhlasu před svěcením.
Věřila jsem, že některé věci prostě ukáže čas. A také jsem měla pocit, že jáhenství je asi nejhezčí povolání, jaké může člověk dělat, že jde o přivádění své rodiny a svého okolí k Pánu a zprostředkování spousty milostí a Božího požehnání. Při křtech, pohřbech a svatbách se jáhen setká i se spoustou nevěřících, kteří mají chvíli na to se zaposlouchat do Božího slova a do kázání, tak si myslím, že je to super příležitost někoho i více k Bohu přitáhnout. A třeba si od jáhna, který žije podobným způsobem jako oni, vezmou k srdci víc než od kněze.
Jak jste prožívali přípravy na jáhenství? Byly hodně náročné?
Jáhenská formace nám nepřišla náročná, hlavně i z toho důvodu, že měl manžel teologii již vystudovanou. Intenzita setkání, myslíme, byla tak akorát. A líbilo se mi, že manžel z formace vždy přijížděl nadšený, odpočatý, plný energie a elánu. Ukazovalo se, že to bude Boží cesta a to, k čemu ho Pán celou dobu volal.
Spíš jsme ale stále řešili to podnikání, které nemělo v sobě žádný řád a dost nás stresovalo. Měli jsme kvůli tomu časté střety, protože mi přišlo, že má manžel na nás opravdu málo času, anebo ve volnu řešíme stále dokola hlavně problémy v jeho práci. Pamatuji si, že jsem říkala, že ten druhý souhlas nebudu moct dát, pokud se nezmění práce nebo nastavení v ní. Dlouho se pokoušel se svým šéfem vyjednat pracovní podmínky takové, aby byly slučitelné s rodinou, ale nešlo to. Vnímali jsme, že na jeho pozici v práci by byl i vhodnější někdo jiný přímo v městě té firmy, protože pro Vaška to bylo na dojezd moc daleko.
Rok před svěcením z firmy odešel a začal opět vyučovat, akorát tentokrát na Bezpečnostně právní akademii – soukromé střední škole v Brně. Dostal úvazek 0,7, což znamenalo učení jen 3 dny v týdnu. Pro naši rodinu to byla velká úleva. Obávali jsme se, jak to finančně vše zvládneme, ale i policejní výsluha, malé přivýdělky sem tam a i to, že žijeme v nízkonákladovém bytě, nám pomohlo. Proto můj druhý souhlas -k jáhenskému svěcení se mi už dával daleko víc uvolněněji a s nadějí, že i s jáhenskými povinnostmi vše zvládneme. Líbily se mi i formační setkání, kde jsme byly my manželky. Nejlepší bylo asi to poslední se sympatickým jáhnem psychologem (bývalým vojákem), který hodně nabádal k tomu držet si priority tak, aby manželství bylo na prvním místě opravdu šťastné.
V jaké fázi přípravy na jáhenstí přišel rozhovor s biskupem mezi čtyřma očima? Jak tento rozhovor probíhal?
Rozhovor měl jen Vašek. Já myslela, že mě též čeká, ale nakonec se nezorganizoval. Měli jsme však určitě možnost promluvit s knězem, který jáhny připravoval. Asi by to nebyl problém mít i rozhovor s biskupem, kdybych chtěla. Tím, že jsem si na konci přípravy na jáhenství byla rozhodně jistější, že je to cesta pro nás, tak jsem žádného rozhovoru nevyužila.
Jak jsi vnímala obřad, při kterém biskup vkládá ruce na jáhny a uvádí je do služby?
Musím říct, že obřad byl celý moc pěkný, ale že jsem měla problém ho naplno prožívat. Již pár dní před obřadem byl náš Mikuláš silně nachlazený a byla nejistota, zda se mu nerozjede teplota. Ta naštěstí nepřišla, ale na obřadu silně kašlal, byl celý bledý, asi ho i kadidlo dráždilo. A já mu jen podávala kapesníky a vodu a snažila se něco vnímat. Měla jsem radost, že tam byli přátelé z farnosti a obě naše babičky. Ale celkově před mší svatou jsem byla ráda, že jsme všichni dorazili, nachystaní a že jedna etapa příprav už je za námi a že stačí už jen se radovat ze slavnostního dne s nadějným očekáváním, co nám jáhenství přinese.
Od té doby, co je manžel jáhnem, změnilo se u vás doma něco?
Jáhnem se stal 16. září 2023. Myslím, že hodně se změnilo už v posledních měsících před jáhenstvím, kdy jsem vnímala, že se za nás i lidé více modlí – dobrovolníci z farnosti se modlili 150 žalmů, dále byla úleva s tou prací. A zároveň jsem od ledna 2023 marodila s kolenem -následky borelióz a uvědomila jsem si, že hlavně potřebuji Lékaře duše i těla Pána Ježíše, proto jsem začala chodit (nebo chodit o berlích/ jezdit na koloběžce) skoro každý den na mši svatou. Motivoval mě blahoslavený Carlo Maria Acutis. V květnu jsme čekali miminko, které jsem zjistila den před manželovými 40. narozeninami, které měl 18. 5. na Nanebevstoupení Páně, tak jsem mu to jako dárek oznámila k narozeninám formou svíčky, zabalené do 9 obalů a na které bylo naznačené, co ho čeká ve 40. roce svého života – jáhenství a mimi
.
Avšak na svátek Ježíše Velekněze samovolně miminko odešlo (6týdenní těhotenství). Jeho dušičku v nebi bereme jako pomocníka do jáhenství a pojmenovali jsme si ho doma „to miminko – Carlo Maria“. Poté jsme zjistili, že Carlo Maria Acutis byl pokřtěn též 18. 5. 🙂
Chci ale říct, že vidím rozdíl v životě, když člověk chodí častěji na mši svatou. Přijde mi život jednodušší, lépe se rozhoduji, smiřuji s tím, že spoustu věcí se prostě stíhat nedá a cítím v životě větší radost a pokoj. Na mši si i vždy odpočnu a naberu síly do dalších událostí svého života.
Když se Vašek stal jáhnem, více nám přes den žehná, kluci s ním chodí více ministrovat a pomáhají mu při různých obřadech. Někdy i já ho doprovodím na piáno při adoraci či při mši, jsem vepředu s kapelou a s dětmi a on je tam též, tak je to takové moc fajn rodinné společenství v kostele. Vaškova maminka též ráda s ním jede občas na bohoslužbu slova.
Máte doma čtyři děti, čekáte páté, jakým způsobem se jim snažíte předávat víru?
Viz výše …přes naši schólovou kapelu, ministrování.. Doma se modlíme ráno, ve 12 Anděl Páně, v 15h zpíváme Svatý Bože nebo když je možnost pouštíme si zpívanou Korunku k Božímu milosrdenství. V úterý býváme na dětské mši sv., v pátek na mládežnické, v neděli na mši svaté, kde děti někdy využívají kapličku s katechezí, nebo si na mších malují a poslouchají. Ostatní mše jsou pro děti dobrovolné, když není slavnost. Nechceme je do kostela nutit, spíš je motivovat. Večer se modlíme rozjímavý desátek, někdy si místo něj zazpíváme nebo zahrajeme na nástroje, ale to spíš výjimečně. O víře se bavíme. Snažíme se, aby každý den jsme aspoň něco málo uslyšeli z Božího slova, nebo si pustili biblické příběhy či úžasný seriál Vyvolení (the Chosen). Snažíme se o pobožnosti prvních pátků a sobot a v listopadu získávat odpustky pro zemřelé.
Když se dětem nechce, snažíme se jim duchovní život nějak zpříjemnit. Nejvíce stejně záleží na našem příkladu. Myslím, že je nejdůležitější,
abychom byli hlavně radostnými křesťany, ale ne vždy se nám to daří… Na druhou stranu i děti vidí, že je život někdy opravdu těžký a že k Bohu se utíkáme jako k naší hlavní pomoci, když nám není zrovna hej
Pomáháš manželovi s přípravou kázání?
Zatím ani ne, protože cítím, že kázání, rozvíjení myšlenek Božího slova a rétorika je jeho silná stránka a že ani nepotřebuje mou pomoc. A ráda se nechávám překvapit, co řekne Někdy mu třeba pak dám zpětnou vazbu, co bych příště změnila. Ale většinou se mi to fakt líbí
Děkuji Ti za upřímné odpovědi a přeji mnoho Lásky v rodině.
Jsem žena s křížem nadnášeným vírou. Předávám své zkušenosti všem, kteří v životě s něčím bojují anebo hledají inspiraci na život s vírou. Více o mně v mém příběhu 🙂