Dana Mičolová je žena se silným příběhem. Podobně jako já ví, co to znamená žít s duševním onemocněním. To jí nebrání v tom, aby skloubila svou vášeň psát a zároveň pomáhat. Mohli bychom ji nazvat hrdinkou všedního dne. V rozhovoru s ní se ptám na její zkušenosti s dobrovolnictvím i na to, co jí přináší víra. Více o Daně a její práci na jejím webu https://danamicolova.peerweb.eu/.
Mohla byste se v úvodu krátce představit?
Jmenuji se Dana Mičolová a bydlím na Severní Moravě nedaleko Rožnova pod Radhoštěm. Jsem vdaná a mám adoptovaného syna z Indie, který se chce stát knězem. Mám z toho ohromnou radost.
Své vlastní děti nemám. Mezi mé koníčky patří hlavně jízda na kole, práce na počítači, focení, tvorba rozhovorů s lidmi. Jsem věřící. Dělám od roku 2008 dobrovolníka pro TV NOE a také dobrovolníka pro Mezinárodní charitativní hnutí Mary´s Meals. Už více jak rok pečujeme o tatínka, který je ležák. Střídáme se v péči o něj s mojí maminkou a bráchou. Mimo to pracuji na zkrácený úvazek a mám částečný invalidní důchod.
Obě máme zkušenost s psychickým onemocněním, Vy však mnohem drsnější. Mohla byste krátce popsat, čím vším jste si prošla?
Dokážete na svém onemocnění vidět něco pozitivního?
To je velmi dobrá otázka. Ano, už ano. Hodně jsem sice trpěla, ale díky nemoci se mně otevřely nové cesty, nové možnosti. Už jsem za svou nemoc vděčná, protože mně v životě posunula a posouvá dál. Od roku 2004 jsem začala docházet do sociální rehabilitace Iskérka – www.iskerka.cz. Tato nezisková organizace mi hodně pomohla. Díky ní jsem byla aktivní ve dvou mezinárodních projektech s názvy: „Se zkušenostmi z De BOEI do sociální firmy“ a „S uživateli sociálních služeb a Nizozemskou expertízou k systémovým změnám“. Díky těmto projektům jsem se zúčastnila 3 pracovních stáží v pátém největším městě Eindhoven v Nizozemí. Také jsem byla aktivně zapojena do projektu „Symbióza“ se stejnojmenným kurzem „Symbióza“ – kurz redakční práce a komunikace s veřejností. Zapojila jsem se ještě do dalších projektů. To mně velmi pomohlo.
Psaní označujete za terapeutické. O čem nejraději píšete?
Ano psaní beru jako něco, co mně velmi pomáhá. Cítím se tak šťastná. Nejraději dělám rozhovory s hendikepovanými, především s lidmi se zkušeností s duševním onemocněním a s lidmi ze zdravotně sociální oblastí. Jiná oblast by mě ani nebavila. V tom se vyžívám a je mi fajn.
Také oslovuji věřící, ale těch mám zatím málo. Mám jeden velký sen, ale ten si raději nechám pro sebe. Ví o něm velmi málo lidí. Kéž by to vyšlo. Byla bych nejšťastnějším člověkem. Odevzdávám to „nahoru“ a jen Bůh Ví, zda se to vyplní.
Vyšla Vám kniha Cestou necestou aneb Příběhy psychotických duší. Kdo by si ji měl přečíst?
Ano, vyšla v únoru 2024. Hlavní autorkou je Michaela Malá a já jsem spoluautorkou. Jedná se o 8 příběhů lidí s duševním onemocněním (převážně se schizofrenií), kteří se nebáli o své nemoci hovořit. Příběhy jsou tvořeny formou otázek, tedy rozhovoru s těmito oslovenými. Mám z toho velikou radost. Na konci každého příběhu je slovo odborníka – bývalého ředitele PNKM Kroměříž MUDr. Petra Možného, se kterým jsem byla na pracovní stáži v Holandsku. Je tam také několik vět od prof. MUDr. Lucie Bankovské Motlové, Ph.D. z Karlovy Univerzity.
Ve svém volnu se věnujete „kanoistice“ – tedy spolupráci s televizí Noe v projektu KANOE. Mohla byste přiblížit, jak taková spolupráce vypadá?
„Kanoistice“ se věnuji už od roku 2008 a jsem šťastná, že můžu této Televizi dobrých zpráv -TV NOE dobrovolnicky pomáhat. Mám jí totiž hooooodně vracet.
Služba KANOE je dobrovolnická činnost, kdy pomáhám tím, že mně přijde 3-4 do roka balík, v kterém jsou obálky se zpravodajem TV NOE pro podporovatele (a přispěvatele) z našeho města (vesnice). Tyto dopisy KANOE roznesou v rámci svého volného času těmto lidem z jejich města (vesnice).
Tedy platí se pouze poštovné za jeden balík. To je velká úspora financí, než kdyby platili každý dopis se známkou. To je jedna část dobrovolnictví.
Druhá část dobrovolnictví spočívá v tom, že vybírám finance na podporu TV NOE, protože opravdu TV NOE žije jen z darů diváků. Spolupracuji i s KAPRem (dobrovolník pro rádio Proglas), který mně pomáhá vybírat příspěvky. Jelikož jsem v minulosti dělala poštovní doručovatelku, tak velmi dobře znám ulice, někdy i čísla popisná. Navíc ráda jezdím na kole, což tuto práci s kolem propojím. Někdy míváme i setkání s dobrovolníky (KANOE) přímo v TV NOE.
Televize Noe ostatně sehrála důležitou roli na vaší cestě víry. Čím Vás oslovila?
Ano, máte pravdu. O TV NOE mně informovala moje hodná tchyně (je již na věčnosti), která mně k víře vedla, i když jsem byla od mala spíše spící věřící. Největší zlom v hledání své víry byla právě TV NOE, za což jí budu nadosmrti vděčná. Vůbec jsem nevěděla, že jednou pro ni budu dělat dobrovolníka. Napsala jsem tam hodně děkovných dopisů z nich většina byla přečtena. Tak začala i moje cesta v psaní. Jsem jí za to velmi vděčná. Vděčím hlavně panu Ing. Petru Kudelovi, který mně napsal email s otázkou, zda nechci dělat dobrovolníka – službu KANOE. Tak to je jeho zásluha. Velmi důležitou roli v mé víře sehrál otec Leoš Ryška, také otec Pavel Hödl a otec Jaroslav Kratka. Těmto 3 kněžím budu nadosmrti velmi, velmi, velmi vděčná za jejich moudré rady, myšlenky do života a především za jejich modlitby.
TV NOE mně oslovila řadou pořadů, za které jsem velmi vděčná. Jejich výčet by byl opravdu velmi dlouho.
Co pro Vás znamená žít s Bohem?
Žít s Bohem je pro mě velká radost. Jelikož mám (i ostatní mají) v životě těžkosti, které se díky víře lépe překonávají. Mám silnou touhu po eucharistii a nedovedu si to vlastními slovy vysvětlit, kde se to ve mně bere. Ráda chodím do kostela i do společenství FEB (Farní evangelizační buňky). Cítím se tam velmi dobře, cítím se tam přijímána a je mi tam fajn. Modlíme se, chválíme, děkujeme a prosíme Boha o to, co máme na srdci. Hodně mně to pomáhá.
Jak Vám víra pomáhá v každodenním životě?
Mám řadu pozitivních zkušeností, kdy díky modlitbám za druhé i za sebe jsem vnímala pozitivní změnu, že Bůh opravdu zapracoval a pomohl. Miluji chvály od kapely s názvem CHAPELA. To všem velmi doporučuji. Každému však vyhovuje něco jiného. Každopádně mně modlitba provází životem dnem po dni. Jsem ale stále na cestě k Bohu a už z této cesty nechci nikdy sejít.
Dano, děkuji Vám za rozhovor a přeji mnoho inspirace k další tvorbě.
Jsem žena s křížem nadnášeným vírou. Předávám své zkušenosti všem, kteří v životě s něčím bojují anebo hledají inspiraci na život s vírou. Více o mně v mém příběhu 🙂