Můj příběh
Kdo jsem?
Jmenuji se Veronika Mičulková a jsem žena, jejíž kříž v podobě onemocnění díky víře rozkvetl.
Jsem hrdá maminka rozverné holčičky Žofinky a milující žena skvělého manžela Petra. Kromě toho, že jsem lékařka, znám nemoc i z druhé strany – po porodu se u mě objevilo duševní onemocnění (schizoafektivní porucha – zjednodušeně řečeno schizofrenie se střídáním mánie a depresí), které mě přivedlo k částečné invaliditě.
Ačkoli můj život provází dennodenní boj se silnou únavou spojenou s mým onemocněním, žiju život, který mi dává smysl. Naplno uplatňuji svůj potenciál. Díky onemocnění jsem našla nevyčerpatelný zdroj lásky a opory v těžkostech – víru v Boha, která mi pomáhá v každodenních zápasech s mým onemocněním.
Víra mě přivedla k mnoha skvělým lidem s podobně nastavenými hodnotami. Díky ní se aktivně zapojuji do dění v naší farnosti a pomáhám utvářet její podobu. Farnost se pro mě stala druhou rodinou, místem, kam patřím a kde se cítím přijata.
Totální beznaděj
Ne vždy jsem byla praktikující křesťankou, mám za sebou i temnější část svého života, ve které mi byla víra vzdálená. A právě v tomto tmavém období mě potkalo něco, kvůli čemu jsem se ocitla na samém dně.
Ráda bych stručně popsala, co jsem cítila v počátku svého onemocnění, které se u mě začalo pozvolna rozvíjet krátce po porodu už v porodnici a do týdne se naplno rozjelo. Tehdy jsem ještě nevěděla, co se se mnou děje.
Byla jsem velmi vyčerpaná, na dně fyzicky i psychicky. Bez asistence sester jsem nedokázala ani nakojit svou holčičku. Zmocnila se mě panika, že se o dceru nedokážu postarat. Vnímala jsem absolutní beznaděj, chaos a neschopnost. Netušila jsem, co dělat, a jen vzlykala na lůžku.
Klubko se rozmotává
Začíná svítat
První náročné chvíle v porodnici mi pomohla ustát rodina, hlavně manžel. Nedlouho po počátku onemocnění jsem začala vnímat zaseté semínko víry, ze kterého brzy vyrostl strom. A vlastně to nebylo ani semínko nebo plamínek, ale přímo celý požár, který zachvátil mé nitro. V podstatě mě k víře přímo přivedlo mé onemocnění, což je možná kuriózní.
Uprostřed akutní psychózy jsem byla přesvědčena o tom, že mi Bůh odkrývá své plány a že jsem svatá. Teď, když to píšu, možná to vypadá legračně, ale věřte, že když jste přímo v situaci, kdy věříte silnému napojení na vyšší formu vědomí, vám to jako vtip nepřipadá, berete to smrtelně vážně a také podle toho také jednáte.
Naštěstí se s vypětím všech sil podařila situace pořešit. První náročné chvíle v porodnici mi pomohla ustát rodina, hlavně manžel. Nedlouho po počátku onemocnění jsem začala vnímat zaseté semínko víry, ze kterého brzy vyrostl strom. A vlastně to nebylo ani semínko nebo plamínek, ale přímo celý požár, který zachvátil mé nitro. V podstatě mě k víře přímo přivedlo mé onemocnění, což je možná kuriózní.
Z pozorovatele aktivním spolutvůrcem
Na začátku jsem vnímala chuť chodit do kostela na mši. Postupně jsem toužila i po společenství. Zapojila jsem se do něho v okamžiku, kdy jsem absolvovala Alfa kurz, který je určen všem, kteří chtějí poznat křesťanskou víru. Poté jsem se nesměle zapojila do první nenáročné aktivity – do úklidu.
Jak jsem se rozkoukávala, uvědomila jsem si, že mi ve farnosti chybí časopis. A tak jsem s podporou našeho děkana a několika přátel založila zpravodaj Cesta světla. Aktivně jsem se zapojila do synodního procesu a zanedlouho poté jsem byla oslovena, zda bych nechtěla být členkou pastorační rady farnosti. S radostí a pokornou vděčností jsem souhlasila. Díky otevřenosti našeho duchovního správce se tak mohu spolupodílet na utváření naší farnosti.
A jak to máte vy?
Věřím, že na mém webu nejste náhodou a že zde najdete užitečné a podnětné informace k životu s vírou. Budu s vámi sdílet svou cestu víry, praktické zkušenosti, tipy na zajímavou literaturu, akce i střípky ze života naší farnosti. Velmi mě potěší, pokud pro vás budu něčím inspirací a dáte mi to vědět.
O pramen, který jsem našla a co mi pomohl vypořádat se s na první pohled nepříznivou životní situací tak, aby mě nová zkušenost posílila, bych se ráda podělila s vámi. Napijete se z něj také?