Žena, která hýří neskutečným množstvím energie a chrlí ze sebe jeden skvělý nápad za druhým, které se nebojí uskutečňovat. Koučka, lektorka semináře tvorby společenství, zakladatelka projektu Stávat se tvůrci pokoje a prorůstově orientovaná zralá žena, která stojí za nejedním projektem v Brněnské diecézi. Pro mě jedním slovem obdivuhodná.
Tvé įméno jsem poprvé zaznamenala v souvislosti se synodním procesem. Jakou jsi v něm sehrála roli v Brněnské diecézi?
No, já v roce 2021/22 když probíhala diecézní fáze synodálního procesu fungovala jako jeden z členů týmu pro zpracovávání výstupů a syntézy. Spolu se Klárou Maliňákovou, Františkem Černínem, Maruškou Pospíšilovou, P. Petrem Šikulou jsme všech tĕch 650 výstupů z brněnské diecéze nĕkolikrát opakovanĕ pozornĕ pročítali, kvalitativními metodami třídili do pomyslných “škatulek” a mĕŕitelných veličin. Následnĕ sestavovali diecézní syntézu, připravovali podklady pro tu národní. Výstupy z farností přicházely v různém rozsahu, formĕ a kvalitĕ, bylo celkem dobrodružné se tím prodírat a z balastu vytahovat podstatu sdĕlení. Sama jsem se divila, jak jsme se s tou divočinou poprali. Stálo to vyšší desítky hodin čtení. Brala jsem to velmi odpovĕdnĕ, byly to pro mne svým způsobem exercicie. Odkládat své preference a číst ty obsahy nezaujatĕ a mezi řádky pochopit, co vlastnĕ sdĕlují. Ve vĕtšinĕ z tĕch výstupů jsem se sama nĕjak nacházela. Najednou jsem si nepřišla v té naší církvi tak sama. Myslím, že mě ta práce v synodním týmu svým způsobem vnitřnĕ mĕnila a probudila ve mne touhu po spoluúčasti s spolutvorbĕ v rámci Církve. Každopádĕ bych přála tuto zkušenost všem, kdo synodní proces nĕjak shazují, nedůvĕřují mu nebo jsou vůči nĕmu skeptičtí. Když řeknu, že jsem skrze synodní hlasy jasnĕ vnímala Ducha svatého, bude to znít jako fráze. Pociťovala jsem radost, sounáležitost, nadĕji. Tĕžko se to předává, je to hodnĕ osobní. Myslím, že ti členové jednotlivých synodních skupinek ani nepomysleli, čeho velikého jsou součástí. Když jsem v kontinentální zprávĕ nacházela to samé co psali u nás kdesi v “Horní Dolní”, cítila jsem v tom velikou sílu i smysl. Moc bych to každému přála zažít. To co se bude dít dál, to je v rukou Božích, ale také tĕch lidských. Trochu mám obavy, že na ten obrovský potenciál k obrodĕ Církve, který se skrze Synodu nabízí, není Církev zcela připravena unést.
Jednou z reakcí na výstupy ze synody bylo vytvoření programu Stávat se tvůrci Pokoje, za kterým stojíš. Co pro Tebe tento projekt znamená? Co je jeho smyslem a cílem?
No to je právĕ to, co se ve mnĕ rodilo při čtení tĕch výstupů z diecéze. V podstatĕ to byla odpovĕď na to, co jsem tam četla a vnímala, že je důležité. Obrovskou touhu po hluboce žitém společenství, ale i vĕdomí jakési jalovosti a neschopnost to společenství prakticky žít více autenticky a do hloubky. Abychom jen nesedĕli vedle sebe v lavicích, nežli se pak znovu rozutečeme, každý do svého hnízda. Ale aby nám na církvi záleželo, byli jsme ochotni přebírat odpovĕdnost, vnášet invenci. Aby ta naše společenství mĕla potencial oslovit a zahrnovat i hledající či lidi na okraji. Je možnost fňukat a stĕžovat si nebo se v modlitbĕ ptát, co mohu pro Církev udĕlat já osobně. Projekt Stávat se tvůrci Pokoje je tedy konkrétní odpovĕď na místo toho fňukání.
Cílem programu je osvojit si kompetence pro prakticky žitou synodalitu formou prožitkových tréninků a vzájemného sdílení. A taky se povzbudit navzájem k přebírání spoluodpovĕdnosti, k odvážnému žití křestní důstojnosti, vystoupení z nezdravého postoje klerikalismu zdola.
Samozřejmĕ, pokud by šlo jen o nácvik technik komunikace nebo pasivní přednášky, bylo by to málo. Projekt má ambice jít hloubĕji, propojovat žitou spiritualitu s akcentem na rovinu vztahů. Do projektu jsme zapojili vĕřící kouče, soft skills trenéry, duchovní průvodce. Účastníci mají šanci zažít mnoho výzev a úkolů, překročit zónu svého komfortu a komunikovat s lidmi, kterým by se v minulosti spíše vyhnuli, pracovat na svém osobním farním projektu. Však jsi byla u toho, tak sama víš. Tvůj e-book na podporu farních rad je naprosto skvĕlá a užitečná záležitost s obrovským přesahem.
Pro mě, jakožto účastníka kurzu, se jím jako červená nit linulo naslouchání. Proč je v církvi tak důležité?
Naslouchání je podstatné, abychom se vůbec mohli vzájemnĕ propojit a vnímat. Zní to sice tak sladce a harmonicky, ale skutečné naslouchání lehké není. Je to vstupenka do Babylonské vĕže :)) Chce to odvahu, otevřenost, schopnost odložit svá stanoviska. Protože pokud nastavím sluch a srdce druhému, tak často uslyším i to, co slyšet nechci. S čím třeba nesouzním, mám pocit že mne to nĕjak ohrožuje. Pokud jsem plná svých představ o tom, jak mají vĕci být, spustí se gejzír reakcí, vzteku, nesouhlasu, hájení stanovisek, boj… Pokud se tím človĕk nenechá strhnout, je opřen o hlubší Zdroj nežli vlastní ego, pak má šanci rozšířit srdce a mĕnit se. Pojmout druhého, hledat třetí cesty, které ještě nikoho nenapadly. A pak to vyžaduje i důkladné rozlišování a práci s hranicemi. Není špatné, když je v církvi i nĕjaká rozumná autorita, která tu odpovĕdnost za konečné rozhodnutí čas od času přebere i s rizikem, že to nemusí být to nejlepší řešení. To jsou zase jiné pasti, jako zneužití moci a tak… Proto je participace laiků na rozhodování velmi důležitá. A je třeba se na to připravit z obou stran.
Myslím, že zmĕna Církve se může dít právĕ cestou naslouchání a rozlišování. Tak tedy chápu synodalitu. Zatím se v tomto ohledu máme všichni co učit a zdaleka tam ještĕ nejsme. Pokud v Církvi nĕco cítím, tak je to obrovský strach na mnoha rovinách. Ale to je téma přesahující tento dotaz.
Dalším silným momentem kurzu pro mě bylo ztišení a hledání vnitřního pokoje, Myslím, že to je v dnešní době obzvláště potřeba, ale z vlastní zkušenosti vím, že je těžké ticho do hektického tempa zařadit. Co s námi dělá ztišení?
Ty jsi to teď sama řekla. Osobnĕ bych se bez Ticha v té své Babylonské vĕži ztratila. Ticho je i Údolí suchých kostí, prázdnoty…a pak je to i ten jemný vánek. Ticho je “dokovací stanice” pro duši. Hlavnĕ teď mluvím o sobĕ, jsem totiž velmi neklidná duše. V hlavĕ mi jede pĕtiproudá dálnice myšlenek ve třech vrstvách nad sebou. Je to pro mne veliké obdarování, protože mi tak Bůh dává mnoho nápadů, ale má to i svá úskalí. Potřebuji se velmi často uklidit do ticha, abych vůbec mohla v bĕžném životĕ fungovat a rozlišovat. A vnímám, že nejsem jediná, kdo to tak má. Většina z nás potřebuje ztišení. Je těžké ho zařadit, ale je to klíčové.
Pracuješ jako koučka – co brání lidem v růstu a co jej naopak podporuje?
Moje cílová skupina jsou převážnĕ ženy středního vĕku, které prochází obdobím jistého kariérního sestupu. Přirozenĕ jim klesá energie, rostou či odrůstají dĕti a smysl života se zamlžuje, kariéra je již mnohdy nenaplňuje nebo je to slepá ulička. Ženy se v tomto vĕku cítí velmi osamoceny. Zde je obrovský prostor si znovu vyhmatnout svoji ženskou roli, spiritualitu i vůbec to, co je smyslem růstu. Formou koučovacích otázek si jsou schopny ty odpovĕdi v sobĕ samy nacházet.
Nejvíce ženám brání k růstu zacyklení se v roli obĕti nebo v roli spasitelky a zachraňovatelky všech. Je to únik a bere to mnoho sil, které pak chybí.
Naopak nejvíce růst podporuje objevení vdĕčnosti za drobné vĕci v životĕ, odložení mnoha “mĕla bych” tam to či ono, snaha vyhovĕt všem, udělání jednoho či dvou drobných kroků ke konkrétní změně.
Působíš zároveň jako facilitátorka v prožitkových workshopech zaměřených na tvorbu společenství (Community Building dle Scotta Pecka). Tady jsem zase vnímala jako silný aspekt zážitek přijetí sebe skupinou, bez přetvářky, bez masek, prostě taková, jaká jsem. Jak se liší společenství usmívajících se lidí s povrchními vztahy od společenství, kde jdou vztahy do hloubky?
Jsem ve výcviku této vzácné metody u Edwarda Groodyho, žáka Scotta M. Pecka, (Scott Peck metodu vyvinul a popsal v knize, která u nás vyšla pod názvem V jiném rytmu).
Díky metodĕ Community Building se učím společenství vnímat více z nadhledu a z jiného úhlu.
Společenství se většinou ocitá v různých fázích (pseudokomunita, chaos, prázdnota, komunita) a každá fáze má svůj smysl, specifika, výhody i rizika. Tĕmi fázemi prochází nejen společenství, ale i každý z jeho členů. Když se naučím v usebrání u sebe rozeznat, kde se ve vztahu k sobĕ, Bohu a společenství nacházím, sloužím tím skupinĕ. Došlo mi, že vlastnĕ hluboké společenství není až tak definováno aktivitami, ale právĕ vĕdomou autentickou emoční přítomností jednotlivých členů. Schopnost se nechat být druhými viděna taková, jaká jsem – bez masek a ochota vidĕt druhé, bez souzení
Společenství které to dokáže má potenciál být kreativní, otevřené, přijímající, s potenciálem oslovit druhé. Kdežto společenství, které se tomu vyhýbá, servisuje jen samo sebe. Je to zatuchlý rybník se stojatou vodou, těžko někoho osloví.
Ona ta cesta od povrchních vztahů k hloubce se to neděje lusknutím prstu.
Jak se to tedy děje? Můžeš se o tom trochu rozepsat?
Děje se to v bezpečném prostoru. A ten je nutné, s pomocí Boží, tvořit. Dříve jsem vnímala “spolčo” spíše jako skupinu, která spolu dĕlá “nĕjaké” aktivity ve farnosti a pro farnost (schola, modlitby matek, biblická hodina, úklid kostela). Opakovanĕ jsem zažila, že aby to fungovalo, bylo nutné střežit jistou míru jednoty a organizovanosti. To by nebylo až tak špatně, i to je v jisté fázi prostorem bezpečí. Horší je, že pokud se objeví nesoulad, je tendence z toho utíkat. Zahalí se to do modlitby či se to zamete pod koberec. Pro nĕjaké zkoumání, jak komu v tom je, nebývá prostor, málo koho to vlastně zajímá. Mluví se obecně v frázích nebo se utíká do spirituálních výšin. Je obava mluvit o prostých vĕcech narovinu. A to vytváří prostor k tomu, že se v tom nĕkteří lidé necítí úplnĕ dobře, necítí se být viděni a řeší svoji nespokojenost bokem. Rojí se pomluvy, strach, tvoří se různé frakce nebo lidé z farnosti zmizí a nikomu až tak nechybí. Většinou jsou to ti, kteří jsou sami v chaosu a pseudokomunitu mají za pokrytectví. Opouští farnost, církev nebo i víru, aniž by byli schopni sdělit, co konkrétnĕ jim vlastnĕ nesedí. Mnohdy to ani neví nebo je nĕjak nebezpečné to vyjádřit. Často je to jen pocit nepřijetí, studená neosobní atmosféra, tlak na nĕjakou jim nesedící podobu zbožnosti, pocit vyloučení. Nějak vnitřně cítí, že organizovanost jejich chaos nevyřeší, ale sami netuší, co s tím dĕlat. Jenže takoví lidé jsou většinou bráni jako potížisté, rebelové, černé ovce. Kdyby v tu chvíli vĕdĕli, že pod tím jejich chaosem je témĕř nadosah cesta k hlubším vztahům, neutíkali by ze společenství tak snadno. Proto je potřeba se naučit spolu komunikovat a naslouchat si. To je úkol pro celé společenství, takový prostor vytvářet. To ale vyžaduje mnoho odvahy. Myslím, že je to daleko důležitĕjší, nežli ty všechny možné aktivity, které se dělají. Je potřeba se učit riskovat a prostĕ a jasnĕ se učit pojmenovat nespokojenost/spokojenost, která přirozeně vzniká v každém zdravém společenství. A také je nutné se naučit ji slyšet. Nebrat ji jako útok, učit se s tím pracovat. To není tak snadné ani pro jednu stranu. Naučit se své pocity sdělovavat v “já výroku” (tj mluvit za sebe) a zranitelnosti (hovořit o tom, jak se cítím, když se to děje). To je velký risk. A z druhé strany zvládnout reaktivitu. Nespustit sprchu odmítnutí, rad, argumentů, obhajoby či protiútoku. Když se to podaří, vyčistí se vzduch, konečnĕ se máme šanci vidĕt. A vyklíčí šance vyjádřit soucit, lítost, snahu o pokání. Tak se tvoří bezpečný prostor, jednota v různosti. A to o čem píši se učíme objevovat v rámci seminářů Tvorby společenství (Community Building).
Jsi pro mě výraznou postavou Brněnské diecéze. Jak se cítíš jako žena v církvi?
Jo, výrazná v jistých smĕrech ;)) (smích). No, ve své bublinĕ lidí, kteří mě znají, se cítím dobře. Ale občas se v katolickém prostředí setkávám s pocitem, že si se mnou nĕkdo “neví rady”. Už jsem se dozvĕdĕla na svoji adresu takových různých věcí… Nĕjak si z toho snažím nic nedĕlat, protože na blbosti nemám čas.
Prozradíme, na jakém nápadu jsme společně začaly pracovat?
No jasnĕ 🙂 Moc rády bychom zorganizovaly Ženskou katolickou konferenci. A také bych moc ráda dostala Tvůrce Pokoje do ekumenického prostoru.
Jsem žena s křížem nadnášeným vírou. Předávám své zkušenosti všem, kteří v životě s něčím bojují anebo hledají inspiraci na život s vírou. Více o mně v mém příběhu 🙂