Můj manžel není cizinec a přesto máme smíšené manželství. Jak je to možné? Jednoduše – já jsem praktikující věřící a on je nepokřtěný. Přesto nám to doma klape.
Změna v průběhu manželství
Vstřícný postoj mého manžela k mé víře je o to obdivuhodnější, že jsem začala praktikovat až po dramatickém zážitku s poporodní psychózou. Dovedete si představit, jaká to byla proměna? Řada mužů má problém s přijetím víry své ženy ještě před svatbou, avšak můj nanejvýš tolerantní muž přijal tuto změnu jako naprosto přirozenou věc až během manželství.
Druhá svatba se křtem dcery
Poté co jsem přistoupila po dlouhé odmlce ke svátosti smíření (odvahu mi dodal kurz Alfa), jsem toužila i po eucharistii. Překážka v podobě pouze civilního sňatku mě velmi tížila. Mluvila jsem o tom často, takže bylo mému manželovi jasné, jakou to má pro mě důležitost. Ani si nevzpomínám, jestli jsem ho musela nějak dlouze přemlouvat, abychom byli svoji i před Bohem.
Dokonce jsme se zúčastnili i manželské předsvatební přípravy, ač jsme nemuseli. Absolvovali jsme ji v průběhu prázdnin, na jejichž konci jsme měli církevní svatbu, kterou jsme spojili rovnou se křtem naší tehdy dvouleté dcery.
Výchova dcery
Výchova dcery k víře pro mě představuje klíčovou záležitost. A manžel mi s touto úlohou pomáhá, jak nejlépe umí. Zúčastňuje se naší večerní modlitby a děkuje s námi za to pěkné, co se v uplynulém dni stalo. Několikrát předčítal Žofce z dětské Bible. Zúčastnil se s námi Akademie pro rodinnou pedagogiku. Pomáhá vypravovat Žofinku do kostela, když nestíháme. Zkrátka dostává svému závazku zajistit křesťanskou výchovu.
Nastavení hranic
Naše farnost nabízí opravdu širokou paletu různých aktivit, společenství a činností. A já bych se nejraději stala součástí toho všeho. Měla jsem období, kdy jsem se snažila „dohnat“ vše zameškané, a tak jsem trávila spoustu večerů mimo domov. Na jedné straně se saturovala jedna z potřeb mojí osobnosti, na druhou tím po čase začal pokulhávat společně strávený večer.
Bylo zapotřebí stanovit rovnováhu mezi farností a rodinou. Sedli jsme si s manželem jeden večer na gauč a vše v klidu probrali. Dohodli jsme se na kompromisu, kolik dní respektive večerů budu trávit mimo rodinu a kolik mohu věnovat farnosti.
Netlačit na pilu
K mojí radosti se do řady farních akcí manžel zapojuje. Chodí s námi na farní grilovačku, pouť rodin. Pomáhal s elektroopravami v kostele, zorganizovali jsme společný workshop pletení pomlázek na faře, připravili společnou přednášku pro manžele. Navíc doma společně vyrábíme věci na jarmark v kostele, určený pro potřeby misií.
Asi nepřekvapí, že bych manžela ráda viděla vedle sebe v kostelní lavici, ale nemohu chtít, aby dělal něco proti svému přesvědčení. Je to pro mě škola trpělivosti. I já se učím – respektovat manželovo ne, když mu předkládám své nabídky ke společné návštěvě mše, posezení ve farní kavárně, zapojení do farních aktivit. Vše se pak snažím podpořit modlitbou.
Čeho si vážím
Velmi si cením toho, že manžel uznal mou potřebu po životě v církvi. Nebrání mi v návštěvě kostela při mši a adoraci, nechává mě bez kousavých poznámek odcházet na pastorační radu farnosti, redakční schůzky, organizovat různé akce a vůbec se zapojovat do života naší farnosti. A co víc – upřímně se zajímá o mé postřehy z průběhů farních akcí.
Zajišťuje také hlídání při mém duchovním růstu při absolvování duchovní obnovy nebo během sobotních akcích jako jsou přednášky v rámci teologického kurzu či Tvůrců pokoje. Je toho zkrátka tolik, co pro mě dělá a tím mi ukazuje svou lásku a jak mu na mně záleží.
Pokud čteš tyto řádky, milý Petře, i Ty, chci Ti mockrát poděkovat za svobodu, kterou mi dáváš, i za přijetí víry jako mé součásti.
Jsem žena s křížem nadnášeným vírou. Předávám své zkušenosti všem, kteří v životě s něčím bojují anebo hledají inspiraci na život s vírou. Více o mně v mém příběhu 🙂